|
|
|
|
Aktuálne
Časopis Fragment / F. R. & G. (fan page) 
|
Fragment
ročník 1989, číslo 2 (samizdat) 10. května
1989 zemřel v Bratislavě Dominik Tatarka. Podle nekrologů v oficiálním
tisku – slovenský spisovatel, ozdobený dokonce státním titulem zasloužilého
umělce. Podle jeho zoufalých přátel, zakázaných spisovatelů, mladých
obdivovatelů a čtenářů samizdatů a pašovaných knih – nejvýznamnější
spisovatel naší éry. Mezi oběma stranami není sporu o uměleckou hodnotu
Tatarkova literárního díla, opožděná lítost nad skonem umělce je však
mravně podezřelá. Tatarkův hlas zněl v kritickém chóru československých intelektuálů v padesátých a šedesátých letech nejzřetelněji. Za pražského jara si vydobyl pověst důsledného stoupence demokratických změn. Po sovětském vpádu v roce 1968 šel v čele davu pobouřených městem a zachovala se fotografie, jak stojí s odhalenou hrudí před sovětským tankem. Ne to však bylo příčinou jeho totálního umlčení po roce 1970. I jiní slovenští spisovatelé v té vzrušené době odsuzovali ve svých básních ruskou věrolomnost a oslavovali Dubčeka jeko mučeníka kráčejícího na Golgotu. Z nich se však většina včlenila po sebekritikách do normalizace a přijala její pravidla, omezující duchovní svobodu na minimum. Tatarka zůstal z významných spisovatelů na Slovensku stát v pravdě téměř sám. Položil tehdy Husákovi otázku o mravních důsledcích hanebného obratu. Do své smrti na ni nedostal odpověď. Pak podepsal Dominik Tatarka Chartu 77, uzavřel s jinými zakázanými spisovately a intelektuály pevné přátelství a žil v této obci až do konce v pravdě ve smyslu Havlova postulátu. Byl za to vymazán z učebnic, jeho jméno smělo být vyslovováno jen v soukromí. Psal však dále po svém a lépe než předtím. Jeho smrt prohloubila mravní váhu jeho postoje a osudu, to je patrné zvlášť v této době, která ve východní Evropě klade s novým důrazem otázku po smyslu oportunního chování intelektuálů ve zdánlivě beznadějné historické situaci. Jsem přesvědčen, že Tatarkova osobnost se stane brzy osou takové diskuse, jako se to stalo třeba v Sovětském svazu s osobou Borise Pasternaka. Vím, že v zemích, které žijí s pocitem, že už nikdo nemůže zpochybnit oprávněnost jejich existence – a to je jistě i případ Itálie – je taková formulace spisovatelské odpovědnosti vůči národnímu bytí nepochopitelná a jeví se jistě silně nadnesená. Tatarka však byl Slovák, jeho mateřštinou byla řeč, jejíž spisovní forma byla kodifikována teprve v polovině minulého století a není tak dávno, co se přestaly ozývat u Maďarů i Čechů pochybnosti o identitě pětimiliónového národa, žijícího v karpatském oblouku. Ve střední Evropě je vše poněkud jiné. Tatarka se narodil přímo v tomto karpatském oblouku, mezi horami, lesy, potoky a řekami, které v té době, v roce 1913, byly panensky čisté, ale život lidí byl strašlivě chudý. Tatarkův otec zahynul hned v prvních bojích války a v jeho paměti zůstala po otci prázdnota. Vyrůstal s matkou a sestrami, ženy tvrdě a neúnavně rolničily. Tatarka vystudoval na stipendia, na církevních i občanských školách, na Karlově univerzitě v Praze a pak na Sorboně. Tak se stal příslušníkem úzké vrstvy slovenských vzdělanců, která využila šťastné mezery v jinak nepříznivých dějinách a získala evropskou vzdělanost a evropské sebevědomí. Později se právě tato vybavenost ukázala být velmi problematická, neboť stalinismus byl vůči tomuto typu lidí velmi ostražitý a Tatarka sám měl proto v padesátých a šedesátých letech permanentní konflikty s mocí. Za války byl na Slovensku, kde se tehdy vytvořila samostatná republika z Hitlerovy vůle, oblíbeným literárním směrem surrealismus. Také Tatarka byl v prvních svých prózách „V úzkosti hľadania“ a „Panna zázračnica“ surrealismem poněkud ovlivněn. Byl však ve výrazu vždy velmi osobitý a jeho subjektivita byla nespoutatelná. Nemohl se proto ani vtěsnat do socialistického realismu, který byl vnucen v padesátých letech všem spisovatelům. Jeho dva pokusy podřídit se kánonu budovatelského nadšení a optimismu skončily dosti tristně. Vyptával jsem se Tatarky mnohokrát na podivnou poválečnou dobu, naplněnou vítěznou národní i sociální euforií. Ptal jsem se ho také, proč se on, vyrostlý v hluboce zakořeněné katolické tradici, stal komunistou. Tatarka mi řekl, že ho marxismus intelektuálně nijak zvlášť neoslovoval, že však viděl v mládí kolem sebe tolik bídy, že toužil fanaticky po tom, aby to co nejrychleji přestalo. Zdálo se mu tehdy, že komunismus má nejosvědčenější recept na likvidaci bídy a zdůstojnění života obyčejného pracujícího člověka. Komunismus se tehdy u nás pravdaže vyskytoval jen jako stalinismus. Mluvil se mnou o hloubce a naivitě této víry. Jako téměř všichni spisovatelé pustil se i on do trilogie, jejíž rámec měly utvářet nyní již prý osedlané a zkrocené dějiny. První díl trilogie byl obrazem zápasu o vítězství proletariátu, druhý obrazem budování socialismu a třetí již jen letem na růžovém oblaku nad beztřídní a bezkonfliktní společností. Tatarka se při tomto vyprávění usmíval. Jako většina našich spisovatelů napsal jen první díl trilogie. K druhému dílu se dopracovali podle sovětských vzorů už jen někteří spisovatelé a třetí díl nenapsal nikdo. Ukázalo se, že dějiny se tak snadno osedlat nedají. Tatarka to plně pochopil již na začátku padesátých let, kdy se spisovatelská obec sama rozdírala nesmyslným ideologickým flagelantstvím. Tatarka byl vystaven grotesknímu obvinění. Prý nenávidí sovětskou literaturu, z celé této literatury uznává jen Majakovského a to i jen proto, že se zastřelil. Tatarka ukončil tuto éru ideologických blábolů prózou „Démon súhlasu“, fantastickou vizí, v níž všechny proklamované cíle ničí slavnostní a souhlasný pokřik. Toto dílko mělo v domácím prostředí obrovský ohlas. Psal se rok 1956, rok dvacátého sjezdu a maďarského povstání. Díla malých literatur však jen zřídkakdy proniknou do světa, až nyní vyšlo toto dílo ve Francii s předmluvou Václava Havla ana podzim vyjde i v Moskvě, jistě k nelibosti zdejších neostalinistů. Tatarka však nebyl spisovatelem s politickou ctižádostí. Jeho prózy jsou takřka výhradně věnovány věčným tématům, lásce, touze po překonání osamělosti atd. Tatarka psal často o obcování, slovo odvozoval z pojmu obec, civitas, a konce šedesátých let mluvil o obci Boží, i když ne ve smyslu sv. Augustína. Lidskost se mu jevila být totožná s komunikací, k níž nepočítal jen rozhovor, ale i různé prastaré obřadnosti, které se vyvinuly ve venkovských společenstvích, zvyky, slavnosti, uctívání atd. Do takto pojímaného obcování zahrnoval i tělesnou lásku a v tomto ohledu vytvořil svým dílem protiklad k běžné moderní prafanaci sexu. Hlavně těmto tématům jsou zasvěceny jeho čtyři knihy, které však vyšly jen v samizdatech a v exilových vydavatelstvích na západě. Připomínám aspoň „Písačky“ a „Sám proti noci“. Tyto knihy napsal Tatarka v sedmdesátých letech, kdy byl on, člověk, který i v básnické podobě definoval lidství jako komunikaci, uvržen do administrativní izolace, kdy byl hlídán policií, často vyslýchán, varován před cestami do Prahy a styky s přáteli. Nikdy mu nepovolili cestu za hranice. Tatarka věděl, že se východní Evropa mění, ale s trapnými a polovičatými pokusy o inovaci starých omšelých frází už nechtěl mít nic společného. Byl již na cestě. Vyprávěl mi, že za ním přichází ve snu otec, kterého nikdy nespatřil a klade mu do úst oblázek. Byl pochován na starém bratislavském hřbitově. Kaplí zněl latinský zpěv. Nechtěl, aby kdokoliv kromě kněze hovořil nad jeho rakví. Svým přátelům v Praze vzkázal, aby v den jeho pohřbu hodili s Vyšehradské skály do Vltavy oblázek. (Písané pre talianske
noviny L'UNITÁ a pre časopis FRAGMENT.)
|
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|