|
|
|
|
Aktuálne
|
<<
späť na Fragment ročník 2002, číslo 3-4 I Jedu do Číny. Přejdu most Luhu, klenoucí se přes řeku Šan Čun mezi Hongkongem a Čínou. Chvíli pobudu v Číně, pak přejdu most Luhu, přes řeku Šan Čun mezi Čínou a Hongkongem. Pět proměnných:
Uvažuj jiné možné inpermutace. Nikdy jsem v Číně nebyla. Vždy jsem chtěla jet do Číny. Vždy.
Uspokojí
tato cesta touhu? Ano. Archeologie toužení. Ale to je celý můj život! Nepropadej panice. „Přesvědčení je ničím, vědění je vším.“ To je citát, ale neprozradím, kdo to řekl. Nápověda:
Přesvědčení jsem já, vědění je každý. Archeologie
pojetí. Archeologie početí.
Myšlenka této cesty je velmi stará. Kdy pojata
poprvé? Tak dávno, kam až sahá má paměť. Prenatální
spojitost s Čínou: třeba nějaká jídla. Nevzpomínám si ale, že by M.
říkala, že má vyloženě ráda čínskou stravu. V každém případě něco pronikajícího krví skrz ty membrány. Čína Myrny Loy, Čína TURANDOTU. Krásné milionářky sestry Soongovy vystudované ve Wellesley a ženy z Wesleyské koleje se svými manžely. Krajina nefritu, teaku, bambusu, smaženého psa. Misionáři, zahraniční vojenští poradci. Obchodníci s kožešinami v poušti Gobi, mezi nimi můj mladý otec. Čínské
tvary, vyskytující se v prvním obývací pokoji, na který si pamatuji
(odstěhovali jsme se, když mi bylo šest): řádka zavalitých slonů ze
slonoviny a růženínu, úzké svitky rýžového papíru s černou kaligrafií
ve zlacených dřevěných rámech, nehybný hltoun Buddha pod lampou s mohutným
stínidlem z napjatého růžového hedvábí. Soucitný Buddha, štíhlý, z bílého
porcelánu. Kolonialisté sbírají. Památky
přivezené, ponechané v upomínku na ten druhý obývací pokoj, ve skutečném
čínském domě, který jsem nikdy neviděla. Nereprezentativní, šedé předměty.
Pochybného vkusu (to ale vím až teď). Matoucí akvizice. Dárek k narozeninám
– náramek z pěti malých tyček ze zeleného nefritu, každá z nich zavíčkovaná
zlatem – nikdy jsem ho nenosila. Jedna jistota: Čína inspirovala první mou lež, na kterou si vzpomínám. Když jsem přišla do první třídy, řekla jsem spolužákům, že jsem se narodila v Číně. Myslím, že to na ně udělalo dojem. Vím, že jsem se nenarodila v Číně. Čtyři
příčiny, proč chci jet do Číny: Nejstarší země na světě: naučit se její jazyk vyžaduje léta houževnatého studia. Země science fiction, kde všichni mluví stejným hlasem. Maocetungizovaným. Čí hlas je hlas té osoby, která chce jet do Číny? Hlas dítěte. Starého méně než šest let. Je jet do Číny jako jet na Měsíc? Řeknu vám to, až se vrátím. Je jet
do Číny jako znovu se narodit?
Nejen
můj otec a matka, ale i Richard a Pat Nixonovi byli přede mnou v Číně.
Nemluvě o Marcu Polovi, Matteu Riccim, bratrech Lumiérových (nebo alespoň
jednom z nich), Teilhard de Chardinovi, Pearl Buckové, Paulu Claudelovi
a Normanu Bethuneovi. Henry Luce se tam narodil. Všichni sní o tom,
že se vrátí. Když se v roce 1939 M. definitivně vrátila, říkala: „V Číně děti nemluví.“ Ale to, že mi řekla, že v Číně je krkání u stolu zdvořilým způsobem, jak dát najevo ocenění jídla, ještě neznamenalo, že já můžu krkat. Mimo domov se zdálo přijatelné, že jsem si Čínu vymyslela. Když jsem ve škole řekla, že jsem se tam narodila, věděla jsem, že lžu. Ale protože moje lež byla jen malou částí lži o tolik větší a obsáhlejší, byla celkem omluvitelná. Moje lež, řečená ve službě větší lži, se stala tak trochu pravdou. To důležité bylo přesvědčit mé spolužáky, že Čína skutečně existuje. Řekla
jsem svou lež poprvé předtím nebo až potom, co jsem ve škole prohlásila,
že jsem poloviční sirotek? Když mi bylo deset, kopala jsem si na dvorku za domem jámu. Přestala jsem, když měla šest stop na šest stop na šest stop. „O co se snažíš?“ říkala služka. „Prokopat se až do Číny?“ Ne. Chtěla
jsem jen místo na sezení. Přes jámu jsem položila osm stop dlouhá prkna:
pouštní slunce spaluje. Tehdy jsme bydleli ve čtyřpokojovém omítnutém
domku u prašné cesty na okraji města. Slonovinové a růženínové slony
jsem prodali v dražbě. Ano. Chtěla jsem se prokopat až do Číny. A na druhém konci se prolomit ven, kde bych stála na hlavě nebo chodila po rukou. Přijel majitel ve svém džípu a řekl M., že jáma se musí do čtyřiadvaceti hodin zaházet, protože je nebezpečná. Někdo by do ní mohl spadnout, až půjde v noci přes dvorek. Ukázala jsem mu, jak je celá pokrytá prkny, pevnými prkny, kromě malého čtvercového vlezu na severní straně, kudy jsem s obtížemi prošla jen já. – Stejně, kdo by měl v noci chodit přes dvorek? Kojot? Zbloudilý Indián? Tuberkulózní nebo astmatický soused? Rozzlobený majitel? V jámě
jsem si ve východní stěně vyškrábala výklenek a dala tam svíčku. Seděla
jsem na podlaze. Škvírami mezi prkny mi propadávala špína do pusy. Na
čtení tam bylo moc tma. Jámu jsem zaházela. Pomohla mi služka. Za tři měsíce jsem jámu vykopala znovu. Tentokrát to bylo snažší, protože země byla rozrušená. Vzpomněla jsem si, jak měl Tom Sawyer bílit plot a sehnala jsem na pomoc tři z dětí Fullerovic odnaproti. Slíbila jsem jim, že budou moci v jámě sedávat, kdykoli ji já nebudu zrovna používat. Jihozápad. Jihozápad. Mé pouštní dětství, nevyrovnané, suché, horké. Přemýšlím o těchto čínských ekvivalencích: VÝCHOD
JIH STŘED ZÁPAD SEVER Chtěla bych být ve středu. Střed je země, žlutá barva, trvá od konce léta do začátku podzimu. Nemá ptáka ani zvíře. Soucit. Preložil J. Chan. Krátené, celý text nájdete v tlačenej podobe časopisu FRAGMENT. |
Obálka
čísla:
Obsah
čísla: |
|
|